Ela a Any

27. prosince 2012 v 14:33 | Izí |  Příběhy
Ve jedné vesnici na jihu Moravy úplně u hranic se Slovenskem žijí dvě kamarádky Anežka a Eliška. Nejsou zase takové velké kamarádky, ale jelikož v jejich vesničce je asi okolo šedesáti obyvatel, tak na sebe tak trošku zbyly. V jejich vesničce jsou spíše staší lidi a důchodci. Taky se tam v loňském roce narodili dvoujčátka Kuba a Michal a holčička Jůlinka. Holky byli šťastné, že už nejsou nejmladší. V jejich čtrnácti letech by bylo dost divné kdyby je všichni považovali za miminka celé vesnice Smějící se.
Jejich den probýhal asi takto: ráno měly sraz na návsi, šly společně na autobus, jely spolu do školy, mučily se tam šest hodin a jely zpět do své vesničky, od autobusu šly rovnou domů, hodily tašky za dveře a utíkaly zase na náves, kde se odpoledne scházely, měli takové pravidlo, ta co přišla později musela té druhé lízátko v místní večerce, potom byli venku až tak do sedmi, aby se stihly napsat domácí úkoly než se vrátí jejich rodiče z práce. Takto probíhal jejich každý den.
Jednoho odpoledne, když Anežka došla na náves začala se radovat, že dnes bude kupovat lízátko Eliška. Bylo právě tři hodiny odpoledne. Eliška pořád nešla. Bylo půl čtvrté a ona pořád nikde. Anežka si dělala starosti, a proto se jí vydala ve čřičtvrtě hledet.
Došla k jejímu domu až na samý konec vesnice. Nestačila se divit. Vrata byly otevřené a zámek vypáčený. Anežka dostala strach bála se jít dovnitř. Ale kvůli Elišce svůj strach překonala. Klepala se od konečků prstů na nohách až po poslední vlas na hlavě. Vešla na dvůr. A co neviděla. Slepičí kurník byl otevřený. Všechny slepice utekly až na jednu, která si vesele zobala zrní, které tam našla ještě z rána. Anežka potřebovala Elišku najít. Šla tedy dál. Najednou slyšela nějaké křiky. Vycházely zevnitř. Patrně někde od obýváků. Anežka se strachem vyběhla schody. Když viděla nepořádek a všude rozházené věci zděsila se. Bez rozmyšlení zařvala: "Je tu někdo?" a ozvalo se "Teď už né, teda...ano jsem tu já, pojď mi otevřít". "Kde, že jsi?". "Tady v komoře.....Anýýýýý pojď mi pomoct prosíííím!". Anežka utíkala ke komoře. Zatáhla za kliku, ale bylo zamknuto a klíč nikde. "Tady neni klíč!". "Podívej se někde na zem, slyšela jsem ho cinknout!" Anežka našla klíč a rychle otevřela. V koutě seděla Eliška s modrákem na čele a ubrečenýma očima. Anežka si bez rozmyšlení sedla k Elišce, objala ji a začala ji utěšovat.
Po chvíli ji to nedalo a zeptala se "Eli co se tady stalo?" Eliška se rozvykládala o tom jak přišla domů, všude bylo otevřeno a když vešla do obýváku viděla cizího chlapa jak se jim hrabe v šuplících. "Ty hajzle! Co děláš?" zařvala na něj. On se na ni otočil, chytl ji a hodil jí do komory tak, že se narazila hlavou přímo na roh od krabice s bramborama. Pár minut potom zloděj odešel. Pak už Ela jen čekala než někdo příjde.
Obě se shodly na tom, že musí zavolat policii. Policajti přijeli po deseti minutách. jelikož si Eliška pamatovala jak vypadal popsala jim ho. Přesně věděli o koho jde. "Je to známá firma. " prohlásil jeden z policistů. Když policisté odcházeli potkali se u vrat s Eliščinýma rodičema. Řekli jim, že mají statečnou dceru, ale že nemají čas jim to dále vysvětlit. Anežka odešla domů a Elišku čekalo dlouhé vysvětlení rodičům
Zloděj se našel hned dva dny po tom a ukázalo se, že to byla jeho devátá vloupačka. Nyní, ale sedí ve vězení a všichni doufají, že desátá nebude. A co slepice, Ty se vrátily ještě ten večer. Patrně měli hlad.
Doufám, že Vám tento příběh líbí. Jestli ano budou další. Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama