Anorexie Ivety

25. ledna 2013 v 21:20 | Izí |  Příběhy

Co se změní s nástupem puberty?

Je mi 16 let, jmenuji se Iveta. Ještě před třemi lety jsem byla slušná osmačka s vyznamenáním, ale teď je ze mě troska ve výchovném ústavu. Nikdy předtím bych nevěřila co se může stát, ale stalo se. Budu Vám vyprávět svůj příběh.

Měla jsem mladšího bratra, kterého rodiče jednoduše upřednostňovali. I když byla krize a i my jsme topili v dluzích Kubíček hrál tenis a měl soukromého trenéra. Kupovali mu drahé věci a měl zkrátka vše co chtěl. Mě si rodiče nevšímali. Nepamatuju se, že bych je objala, že bych jim dala pusu na dobrou noc nebo třeba, že bysme se pomazlili. Nestáli o to. Bratra muchlovali pořád, ale já byla jen to závaží. Říkali jak pořád jen žeru, jak je stojím moc peněz na oblečení a že po nich pořád něco chci přitom jediné, co jsem doopravdy chtěla, bylo objetí a nebo aby mi řekli: Máme tě rádi. Ale nic. Hrozně mě to štvalo.

Jediné dvě věci co mě udržovaly při dobré náladě byla babička a cigarety, za které se hodně stydím, ale dělají mi dobře. U cigaret to bohužel neskončilo. Jednou jsem byla venku s kamarádem a ten mi nabídl trávu. Moje první reakce byla: "V žádném případě", ale hned druhý den jsem podlehla. Ten povznášející pocit. Cítila jsem se dobře lépe než po cigaretách. Doufala jsem, že si toho doma všimnou a třeba mi i vynadají, ale nic nezajímala jsem je. Zajímali je jen známky.

Dlouho jsem přemýšlela jak zajistit, aby si mne všímali, ale zprvu mě nic nenapadalo. Později mě, ale napadlo, že kdybych zhubla mohli by si mne začít všímat rodiče, ale i kluci a to by bylo fajn. Jenže jsem to přehnala. Nejdřív jsem omezila jídlo a hodně cvičila, ale to mělo pomalé účinky a tak jsem šla do lékárny si koupit prášky na hubnutí. Byly drahé každý měsíc mě stály celé kapesné, ale účinky byly vidět. Byla jsem hrozně unavená, ale i rodiče mi po měsíci řekli, že vypadám lépe. Byla jsem šťastná, ale zničená. Prášky jsem užívala celý rok. Vypadala jsem příšerně. Nevím jestli za to mohly jen ty prášky nebo i marihuana, ale asi obojí. Lezly mi žíly, žebra, byla jsem vyhublá a hrozně oslabená. Naši mi říkali, že jsem divná, ale dál je to nezajímalo.

Byla středa odpoledne přesně měsíc od mých narozenin a já jako každou středu byla v fitku. Vím, že mi bylo špatně, pak se mi zamotala hlava a probudila jsem se v nemocnici. Skolabovala jsem. V nemocnici jsem byla měsíc s jasnou disgnózou: ANOREXIE. Rodiče za mnou chodili tak dvakrát týdně. Za to moje babička každý den. Rodiče byli šíleně naštvaní a neměli moc času. V nemocnici to bylo děsné. Na pokoji jsem měla holku, která nemluvila následkem nějakého traumatu. Sestřičky na mě koukaly jak na kreténskou anorektičku, ale byla to pravda. Nejdříve jsem byla na kapačkách, ale pak do mě začaly cpát jídlo. Je mi špatně ještě teď. Fuj tolik jsem toho nejedla ani předtím.

Hrozně jsem si nadávala a chtěla jsem zemřít a zkoncovat se vším, ale zdálo se jako bych narazila na úplné dno a odrazila se. Nepolepšila jsem si moc, ale po měsíci mě přesunuli na měsícu do výchovného ústavu. Bylo to pro mě velké poučen. Když jsem po prvních dvou týdnech, kdy byly návštěvy zakazané viděla své rodiče. Obejmula jsem je a nechtěla je pustit. A nejskvělejší pocit byl, když mi táta pošeptal: "Mám tě rád"

Nikdy už nic takového neudělám a děkuji životu za tuto zkušenost. V životě mi určitě pomůže.
(Závěrečná slohová práce při opouštění Výchovného ústavu )


Na první pohled se změnami tento příběh moc nesouvisí, ale na ten druhý docela dost :) Děkuji za přečtení
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 21:44 | Reagovat

Anorexií jsem naštěstí netrpěla, ale tento rok jsem si dva měsíce poležela na psychiatrické léčebně s maniodepresivitou. Několikrát jsem se pokusila o sebevraždu a můj přítel a kamarádka se mě z toho snažili vytáhnout tím způsobem, že mě k těm doktorům poslali. Každý den musím brát dvoje léky, antidepresiva a neuroleptika a abych se uklidnila ještě víc než to zvládají tyto prášky, začala jsem taky kouřit....
Prostě každý se s něčím potýká a když život špatně načneš, je pak hrozně těžké dát ho zase do pořádku :( S anorektičkou jsem byla na pokoji a opravdu mě mrzí, že někdo musí takto trpět... Jen doufám, že s rodiči už je vše v pořádku ;-) A přeji hodně štěstí a úspěchů a mimo to také více nabraných kil. Snad se ti to podaří ;-)

2 Izí Izí | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 21:49 | Reagovat

[1]: To zvládneš a překonáš. Děkuji, ale je to vymyšlený příběh, s rodiči, ale stejně moc nevycházím :)

3 inkognitowoman inkognitowoman | Web | 25. ledna 2013 v 21:58 | Reagovat

Někdy můžeš brát tisíc léků, pít padesát sirupů denně, ale opravdu ti pomůže až třeba jediné slovo nebo čin od někoho, na kom ti záleží.

4 Izí Izí | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 21:59 | Reagovat

[3]: Pravda :-)

5 pukina pukina | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 22:11 | Reagovat

Tak jsi mě dostala! Spolkla jsem Ti to i s navijákema, litovala Tě, přála Ti šťastný konec,...než jsem si přečetla komentáře O_O ! Takže velká pochvala, vtáhla jsi mě do příběhu a o tom to je... ;-)

6 Izí Izí | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 22:14 | Reagovat

[5]: Děkuji

7 valin valin | Web | 25. ledna 2013 v 22:44 | Reagovat

Taky jsem si myslela, že je to z tvýho života, ale dobře, že není, i když tohle je zcela reálný a možný a mnohdy to tak opravdu je. Pěkně napsaný.. ;-)

8 Izí Izí | E-mail | Web | 26. ledna 2013 v 8:38 | Reagovat

[7]: Také děkuji :)

9 Elizabeth Elizabeth | E-mail | Web | 26. ledna 2013 v 10:21 | Reagovat

[2]: Jo tak to mě ani nenapadlo, že by sis to mohla vymyslet :D Ale je dobře, že takovouhle pakárnou netrpíš ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama