Moje deprese

6. března 2013 v 12:07 | Izí |  Moje postřehy
Deprese je psychický stav, který se projevuje špatnými náladami a dokáže člověka pěkně potrápit. Dříve jsem depresemi trpěla celkem často, ale teď se snažím je překonat a naučit se ovládnout a snažit se na všem něco hezkého najít. Nevím jestli jsou to opravdové deprese, ale myslím si, že i kdyby nebyly tak se jim mé stavy dost podobají.

Největší depresi jsem zažila když mi bylo 12 let, když nejlepší člověk mého života, můj skvělý a nejlepší dědeček onemocněl. Brala jsem to v pohodě, protože on byl hrozně silnej se vším si poradil a všechno vždycky zvládl. Asi o měsíc později, když přijeli s babičkou z dovolené tak ho z letiště vezli rovnou do nemocnice. Brala jsem to na lehkou váhu protože jsem si nedokázala připustit, že je to něco vážnýho. Den potom jsem seděla u počítače, když taťkovi někdo volal. Poznala jsem že je to babička a pak jsem jenom slyšela jak taťka brečí (poprvé v životě jsem ho viděla brečet) a ptal se "Kolik mu zbývá dní?" začala jsem se klepat a hrozně brečet a nemohla jsem tomu uvěřit. Taťka dotelefonoval a řekl mě, že děda má pár dní možná týdnů. Hrozně jsem brečela. Druhý den šla mamka s bráchem k babičce a tatka za dědem do nemocnice. Měla jsem dlouho školu, tak jsem šla k babičce později. Byla jsem úplně mimo a schválně jsem šla kolem nemocnice a dívala se jestli tam nejsou pohřebáci. Bylo to hrozný. Taťka mi potom večer řekl, že se na mě děda ptal, že mě chce hrozně vidět a že mě má pozdravovat. Tatka nechtěl, abych tam chodila, já jsem chtěla, ale oddalovala jsem to. Bála jsem se. Brečela jsem ve dne i v noci . Všichni se mi ptali, co se mi stalo, ale já nedokázala odpovědět. Jednoho dne přišel taťka z práce okolo čtvrté. Stála jsem u konvice a chtěla jsem mu říct, že zítra chci jít za dědem, ale on byl rychlejší. Chytl mě kolem ramen a řekl: "Konec!" Utekla jsem do pokojíčku. Řvala jsem, brečela jsem, třískala jsem s pastelkama o zem. Bylo to prostě hrozný. Byl to nejlepší člověk mýho života. Strávila jsem s ním celé dětství a nejlepší okamžiky mého života. Nejde to popsat. Brečím pořád, myslím na něj pořád. Nikdy na něj nezapomenu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Coco Coco | Web | 6. března 2013 v 12:26 | Reagovat

Pravdivé

2 Brookelle Brookelle | Web | 6. března 2013 v 12:50 | Reagovat

když jsem tento článek četla, vyhrkly mi slzy do očí :-( ztráta milovaného člověka je vždy velmi bolestivá

3 Izí Izí | E-mail | Web | 6. března 2013 v 13:17 | Reagovat

[2]: To jsem ráda, že je můj článek tak objektivní :)

4 Nutty Lollipop Nutty Lollipop | Web | 6. března 2013 v 17:21 | Reagovat

pokusím se, ale nechci si od toho nic slibovat....

5 Moss Moss | Web | 6. března 2013 v 20:37 | Reagovat

No, spíše e to obyčejný smutek. Každý truhlí, depres eje o ničem jiném.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama