Listopad 2015

Snad ne naposledy :(

24. listopadu 2015 v 21:39 | Izí |  Zápisky
Jak je těžké říci "konec"?

Každý vztah se jednou dostane do krize, (doufám, že jsem teď někomu nezkazila iluze, ale zatím mi to nikdo nevyvrátil) jen bohužel ne každý vztah ji zdolá úspěšně. Ze všech nejhorší na krizi je, když ji pocítí jen ten jeden.

S tím teď asi bojuji já a můj téměř dvouroční vztah. MILUJI HO, CHCI S NÍM BÝT. Jen něco ve mě, nevím co, mě mučí. Nutí mě to neustále přemýšlet. Nemůžu spát. A myslím jen na to, jestli je to ten pravý. Příjde mi hrozné, že jediné rozhodnutí může změnit celý život. Jak se toho zbavit? Nemůžu si ani představit být bez něj, a to jednoznačně. Co se mi to teda děje? Je mi přítele líto. Jeden den se přetvařuji, a snažím se být veselá a šťastná, ale někdy mě můj "problém" nenechá pozitivně naladěnou. Asi jsem pak protivná a je mi to strašně líto.

Jak tohle chlapům vysvětlit?
Oni neznají tyto ženské myšlenkové pochody :( Oni jsou nevnímaví a nevšímaví, jenže to si člověk nevybere. Takový je prostě každý chlap.

Každopádně dufám, že žádné naposledy náš vztah nikdy nezažije, a všem co si čtete tento článek, přeji jednoho partnera na celý život a hlavně, žádné NAPOSLEDY :)

Uznávám, že článek je bez hlavy a bez paty, ale potřebovala jsem se vypsat a vyzkoušet jestli mi někdo třeba v komentářích něco poradí :)

Kouzelný život?

22. listopadu 2015 v 14:53 | Izí |  Básničky
Buďme rádi za prostý život,
bez žádné magie a kouzel.
Aspoň není jen plný jistot,
o překvapení není nouze.

Kdyby si každý všechno řídil,
třebaže čarovným prstenem.
Pokaždé by pak úspěch sklidil,
minulo by se to účelem.

Mávnutím kouzelného proutku
zaměnit svůj životní osud,
udělat ze sebe jen loutku
zahodit všechnu snahu dosud.

Každý občas trpí trápením,
odčarovat ho je zbabělé.
Našeho života si cením.
Žít bez kouzel je prostě skvělé.


Líčení přírodní scenérie

21. listopadu 2015 v 15:27 | Izí |  Moje postřehy

Nikdy by mne nenapadlo, jak nádherný se mi může ve slovenských Tatrách naskytnout pohled. Čím výše vystupuji, tím více se mi tají dech. Díky zkušenému horskému vůdci nahlédnu do neobjevených míst. Při výstupu míjím skalnatá plesa, v nichž se zrcadlí štíty hor.



Krása. Stojím na úpatí slovenského vrcholku a úplně mi došla slova. Dívám se do krajiny nedotčené člověkem. Zaposlouchávám se do šumění protékajícího potůčku, jehož voda se pyšní nejen čistotou, ale také svojí chutí. Sedám si na kámen, neboť vím, že tu strávím dlouhou chvíli. Nevím kam pohlédnout dříve. Takhle si představuji zázrak. Slunce září na stále zasněžené špičky mohutného pohoří, až sníh pomalinku taje a odtéká. Každé naše slovo zachytí ozvěna a nejednou nám ho vrátí. Raději mlčím a vnímám ticho. Dýchám zhluboka horský vzduch a hledím do krajiny. Sluneční paprsky mi ukazují nejkrásnější místa. Přímo před námi vidím skálu, jež mi připomíná tučňáka s rybkou v ústech. Svěží jarní tráva tomuto místu dodává pozitivní energii a přenáší ji na mě. Stejně tak, jako rozkvétající květiny, které hrají všemi teplými odstíny barvami. Půjčuji si dalekohled. Takové štěstí. Vidím kamzíka. S neuvěřitelnou lehkostí poskakuje hornatou krajinou. Závidím mu, v jak krásném prostředí žije. Musí mít spokojený a šťastný život. Motýlkové se také probrali do nového jara a dva kolem mě poletují. Jejich neobvyklé zbarvení mě nutí nespustit z nich oči. Jeden mi sedá na nos, sleduji jeho červené zbarvení. Avšak rychle zase letí dál. Stále dohlédnu na skalnatá plesa, která z té výšky vypadají malinkatá, avšak nádherná.



Ulehám do trávy vyčerpáním. Tomuhle říkám srdce Evropy. Poklad, který nikdy neztratí svoji hodnotu, jelikož nelze vyčíslit.