Příběhy

Výlet

7. dubna 2013 v 13:18 | Izí
Bylo 16. ledna a já se svými kamarády jsem se i přes zimní počasí vydala na rozhlednu, která je volně přístupná. Dlouho jsem přemýšlela jestli vzít mapu, ale po dohodě s ostatníma jsme se rozhodli, že tam určitě budou nějaké rozcestníky a dorazíme tam po šipkách.

V 9 jsme se sešli na autovusové zastávce a do půl hodinky jsme dojeli na msto kde jsme měli vystupovat. Přímo před námi stála zastaralá cedule. Po vyčištění od sněhu jsme objevili nápis: Jelení rozhledna - 8 kilometrů. Nikde nebylo, kterým směrem se máme vydat a tak jsem šli jedinou cestičkou, kterou jsme viděli. Vedla k lesu.

Skvěle jsme se bavili. Koulovali jsme si a užívali jako malé děti. Po kilometru jsme konečně objevili šipku. Podle níž jsme šli dobře. Od této první šipky jsme potkávali šipky cca každých pět set metrů.

Bylo už kolem dvanácté a my jsme pořád nebyli u rozhledny poslední šipka byla už tak kilometr zpátky. Docela jsme byli nervózní a nechápali jsme. Tak jsme si řekli, že si odpočineme a sedli jsme si na své batohy na zem. Nálada pomalu upadala. Byli jsme zmrzlí a cíl stále nikde.

Alex řekl: "To nejste schopní vzít ani mapu? Kvůli Vám tady teď mrznu a slibovaná rozhledna nikde!"
Potom se tam spustila obrovská hádka. Všichni řvali přes sebe. Už nikdy nic takového nechci zažít.
"Kašlete na to stejně nic nevyřešíme. Tak to otočíme a jdeme zpátky na bus." řekla Anča a všichni bez váhání přikývli a šli jsme stejnou cestou zpět. Tahle cesta už nebyla tak zábavná. Všichni mlčeli a nepromluvili ani slovo.

Stáli jsme u zastávky když se tam najednou objevil starší pán s krásným zlatým retrívrem.
"Dobrý den," pozdravil nás "Odkud jdete mládeži?"
"Chtěli jsme jít na rozhlednu, ale nevzali jsme si mapu a pomocí šipek jsme ji nenašli." řekl Lukáš.
"Ani mapa by vám nepomohla" řekl pán. Všichni jsme na něj nechápavě hleděli.
"No, ta rozhledna se před dvěmi lety zbourala. Byla málo navštěvovaná a taky hodně stará a na rozpadnutí. Ani jsme nevěděli, že ji tu bude chtít někdo hledat." objasnil nám pán.

Když jsme dojeli do města sedli jsme si všichni do hospody a zasmáli jsme se tomu. Nakonec to byl dobrý výlet a ponaučení pro příště.

Vymyšlený příběh k téma týdne "šipky".

Nekonečno hvězd!

3. března 2013 v 12:22 | Izí
Vymyšlený příběh z mé fantazie na téma nekonečno!

Běžím po lese za basetballovým hřištěm. Už nemám na to přetvařovat se doma a hrát si na spokojenou rodinku. Naši se rozvádí a já jsem doma jen chůva pořád hlídám své dva malé sourozence. Školu nezvádám. Přitom jsem v devíce budu psát závěrečky a hodně mi záleží na mém prospěchu, abych se na svoji vysněnou školu dostala na průměr. Nezvládám to. Vůbec nic nestíhám. Prostě všechno je v prčicích. Zůstali mi poslední tři věci, ze kterých mám radost. Přátelé a to hlavně Míša, běhání, které mě pomáhá alespoň částečně na chvíli na vše zapomenout a v neposlední řadě hvězdy. Ty mi pomáhají nejvíce. Je to asi rok co jsem se o ně začala zajímat. Teď už vím, do kterého souhvězdí patří jaká hvězda. Mým velkým snem je středně velký dalekohled. Je hodně drahý a při naší situaci si ho nemůžeme dovolit. Běhávám každý večer. Dnes už běžím dvě hodiny. Po čtvrté už zdolávám svůj oblíbený okruh. jsem naprosto vyčerpaná. Říkám si : "Vydrž to ještě 500 metrů ještě 500 metrů!" Po pětseti metrech upadám únavou do trávy!

Podívám se na mobil a vidím kolik je hodin. Musím už domů, nestíhám! Naši jdou řešit ještě něco s rozvodem, tak musím hlídat brášky. Kdy už to skončí? Už mě to nebaví. Je to půl roku co jsem se dozvěděla, že to mezi nimi neklape. Táta už balí, prej už to spolu nevydrží takže se v nejlbižších dnech přetěhuje. Vždycky to bylo hrozně fajn. Bylo na nich vidět, že se mají rádi, ale najednou rána z čistého nebe. Budeme to muset nějak překousnout.

Další den táta doopravdy odešel. S právničkou se naši dohodli, že se budou rozvádět až tak za dva měsíce, protože má teď hodně práce. Doufala jsem, že si to ještě rozmyslí. Máma denně plakala a když jsme byli s tátou taky nebyl veselej.

V den mých patnáctých narozenin jsem dostala skvělej dalekohled a také 3 lístky do planetária. Pro mne, pro mou mámu a jeden lístek byl pro nějakou moji kamarádku. Chtěla jsem vzít Míšu, ale nakonec jsem pozvala táty. Máma to nevěděla, přišla na to až jsme se potkali před planetáriem. Ze začátku byla naštvaná, ale nakonec byla velmi ráda. Po skvělém programu v planetáriu nás táta vzal do restaurace. Nejdřív bylo takové to trapné ticho, ale na konec si s tátou si výborně popovídali a rozhodli se, že si dají na chvíli jen pauzu a pak až začnou všechno řešit, aby neudělali něco čeho pak budou litovat.

O tři měsíce později!

Dalekohled je naprosto boží. Nedokážu se od něj odtrhnout. A doma je to také skvělé. Táta se před tdvěma týdny vrátil. S mámou přišli na to, že bez sebe být nemůžou. Teď jsou pořád spolu a říkají, že jim menší pauza prospěla!

Anorexie Ivety

25. ledna 2013 v 21:20 | Izí

Co se změní s nástupem puberty?

Je mi 16 let, jmenuji se Iveta. Ještě před třemi lety jsem byla slušná osmačka s vyznamenáním, ale teď je ze mě troska ve výchovném ústavu. Nikdy předtím bych nevěřila co se může stát, ale stalo se. Budu Vám vyprávět svůj příběh.

Měla jsem mladšího bratra, kterého rodiče jednoduše upřednostňovali. I když byla krize a i my jsme topili v dluzích Kubíček hrál tenis a měl soukromého trenéra. Kupovali mu drahé věci a měl zkrátka vše co chtěl. Mě si rodiče nevšímali. Nepamatuju se, že bych je objala, že bych jim dala pusu na dobrou noc nebo třeba, že bysme se pomazlili. Nestáli o to. Bratra muchlovali pořád, ale já byla jen to závaží. Říkali jak pořád jen žeru, jak je stojím moc peněz na oblečení a že po nich pořád něco chci přitom jediné, co jsem doopravdy chtěla, bylo objetí a nebo aby mi řekli: Máme tě rádi. Ale nic. Hrozně mě to štvalo.

Jediné dvě věci co mě udržovaly při dobré náladě byla babička a cigarety, za které se hodně stydím, ale dělají mi dobře. U cigaret to bohužel neskončilo. Jednou jsem byla venku s kamarádem a ten mi nabídl trávu. Moje první reakce byla: "V žádném případě", ale hned druhý den jsem podlehla. Ten povznášející pocit. Cítila jsem se dobře lépe než po cigaretách. Doufala jsem, že si toho doma všimnou a třeba mi i vynadají, ale nic nezajímala jsem je. Zajímali je jen známky.

Dlouho jsem přemýšlela jak zajistit, aby si mne všímali, ale zprvu mě nic nenapadalo. Později mě, ale napadlo, že kdybych zhubla mohli by si mne začít všímat rodiče, ale i kluci a to by bylo fajn. Jenže jsem to přehnala. Nejdřív jsem omezila jídlo a hodně cvičila, ale to mělo pomalé účinky a tak jsem šla do lékárny si koupit prášky na hubnutí. Byly drahé každý měsíc mě stály celé kapesné, ale účinky byly vidět. Byla jsem hrozně unavená, ale i rodiče mi po měsíci řekli, že vypadám lépe. Byla jsem šťastná, ale zničená. Prášky jsem užívala celý rok. Vypadala jsem příšerně. Nevím jestli za to mohly jen ty prášky nebo i marihuana, ale asi obojí. Lezly mi žíly, žebra, byla jsem vyhublá a hrozně oslabená. Naši mi říkali, že jsem divná, ale dál je to nezajímalo.

Byla středa odpoledne přesně měsíc od mých narozenin a já jako každou středu byla v fitku. Vím, že mi bylo špatně, pak se mi zamotala hlava a probudila jsem se v nemocnici. Skolabovala jsem. V nemocnici jsem byla měsíc s jasnou disgnózou: ANOREXIE. Rodiče za mnou chodili tak dvakrát týdně. Za to moje babička každý den. Rodiče byli šíleně naštvaní a neměli moc času. V nemocnici to bylo děsné. Na pokoji jsem měla holku, která nemluvila následkem nějakého traumatu. Sestřičky na mě koukaly jak na kreténskou anorektičku, ale byla to pravda. Nejdříve jsem byla na kapačkách, ale pak do mě začaly cpát jídlo. Je mi špatně ještě teď. Fuj tolik jsem toho nejedla ani předtím.

Hrozně jsem si nadávala a chtěla jsem zemřít a zkoncovat se vším, ale zdálo se jako bych narazila na úplné dno a odrazila se. Nepolepšila jsem si moc, ale po měsíci mě přesunuli na měsícu do výchovného ústavu. Bylo to pro mě velké poučen. Když jsem po prvních dvou týdnech, kdy byly návštěvy zakazané viděla své rodiče. Obejmula jsem je a nechtěla je pustit. A nejskvělejší pocit byl, když mi táta pošeptal: "Mám tě rád"

Nikdy už nic takového neudělám a děkuji životu za tuto zkušenost. V životě mi určitě pomůže.
(Závěrečná slohová práce při opouštění Výchovného ústavu )


Na první pohled se změnami tento příběh moc nesouvisí, ale na ten druhý docela dost :) Děkuji za přečtení

Není růže bez trní

17. ledna 2013 v 20:05 | Izí
Jmenuji se Klára a je mi 16 let. Když jsem byla malá umřela mi máma, proto jsem vyrůstala se svým o dva roky starším bratrem a s tátou. Asi před rokem nám táta představil svoji přítelkyni. Byli jsme s bratrem vyděšení jelikož táta od rána do večera pracoval a na ženy nemyslel.

Představil nám ji tehdy zcela nečekaně. Prostě jednoho řekl, že budeme mít rodinnou večeři a tak ať jsme v osm doma. Táta byl očividně nervózní. Bál se, že ji nepříjmeme, ale opak se stal pravdou. Byla o pět let mladší než táta, byla pěkná, upovídaná a hrozně kamarádská. Jmenovala se Andrea Byla jsem na táty hrdá, že si našel takovou skvělou přítelkyni.

Po měsíci, kdy nás často navštěvovala, se k nám přestěhovala. Trávili jsme s ní hodně času. Zdálo se mi, jakože mám něco, co jsem nikdy neměla. Mámu! Často jsme si povídaly, lakovaly jsme si spolu nehty, koukaly se spolu na filmy. Bylo to skvělé, byla jsem hrozně ráda, že jsem ji měla (teda, že jí táta měl).

Po pár týdnech jsem ráno uviděla tátu, jak běhá po kuchuni a něco hledá.
"Co se děje, tati?" zeptala jsem se.
"Měl jsem tady v hrnečku schováných dvanáct tisíc pro toho pána co nám předělával podlahu. Z ložnice mi zmizely hodinky a zlatý řetízek. Nevíš kde jsou?" řekl.
"Nevím, určitě se najdou až nebudou potřeba. A ptal ses Any?"
"Nevím ráno, když jsem se probudil nebyla už doma" řekl zoufale táta.

Vrtalo mi to hlavou celý den. Myslela jsem si, že Any by tátovi peníze ani nic jiného nikdy nevzala. Když jsem večer přišla z klavíru táta už byl doma. Šla jsem se ho zeptat jestli už něco nenašel. Když jsem viděla jeho smutné oči ani se mi nechtělo se ho ptát, ale nakonec jsem neodovala.
"Něco nového tati?"
"Jo! Peníze jsou fuč a dokonce víc než jsem myslel, hodinky jsou fuč a řetízek už také neuvidím!" řekl táta.
"Co se stalo?"
"Andrea si zbalila kufry, nevím proč, nevím, kde je. Nevím nic. Prostě je fuč i s mými penězi."

Táta se dal do pláče. Objala jsem ho a řekla jsem mu:
"Tatínku, není růže bez trní, Andrea toho je velký důkaz! Nic si z toho nedělej. Já tě mám ráda!"
"Já tebe taky Klárinko!" Řekl tatínek.

Bylo to zkušenost sice nepříjemná, ale byla. Táta má novou přítelkyni, ale je dost poučen, takže si ji po pár měsících známosti domů určitě nedovede!

Ema v lese

12. ledna 2013 v 9:53 | Izí
Nakraji městečka v jižních Čechách žila patnáctiletá Ema. S rodiči moc nevycházela a se svým sedmiletým bratrem neměla důvod se bavit, proto docela často v noci vylezla oknem a šla za kamarádkou nebo na nějakou zábavu. Nikdy si toho její rodiče nevšimli. Byl pátek 31.8.2012. Ema se opět pohádala se svými rodiči, protože ji řekli, že ji nepustí v zimě se třídou na hory. Hrozně se naštvala a ikdyž její kamarádka Klára nebyla doma, šla okolo jedenácté hodiny pryč.

Vyskočila z okna a přemýšlela co bude dělat. Všichni už spí a jediný čoch, co ten den byl, byl až někde 12km daleko. To by tam nestihla ani dojít. Šla se tedy projít do lesa, a to byla ta největší chyba! Chvíli chodila jen tak po lese. Dobře ho zná, má ho za domem, ale po tmě tam nikdy nebyla. Slyšela nepříjemný šum listí, slyšela pohyb každé větve a najednou zachrochtání.

Řekla si, že jde pryč. Šla by klidně i domů. Necítila se tady dobře. Jenže nemohla najít cestu zpátky. Nejspíš zašla moc daleko nebo po tmě les vypadá jinak. Sedla si ke stromu a dala se do breku. Vyčítala si, že vůbec někam chodila. Nejspíš se odsud nedostane dřív než začne svítat. Byla ji hrozná zima, ale po chvíli ji přestala vnímat a usla.

Když se probudila bylo již ráno, nevěděla kolik. Hádala tak okolo šesté. Rozhlédla se. Zjistila, že toto místo moc dobře zná. Chodí sem totiž běhat. Stoupla a dala se na zpáteční cestu. Po cestě viděla, jak radniční hodiny ukazují půl deváté. Přidala do kroku, protože touto dobou doma snídají a bude jim doopravdy divné, že Ema ještě spí.

Přišla k domu, obešla ho a skočila do okna. V jejím pokoji seděla máma ptala se jí:
"Kde jsi byla?"
"Nikde!" odsekla Ema
"Kakhle se mnou mluvit nebudeš! Řekni mi,kde jsi byla!" řekla v zoufalství Emina máma.
"V lese, a jestli tě to zajímá, tak to neni poprvé co jsem nebyla v noci doma, ale Vás to nezajímá!" řekla Ema a dala se do breku. Máma ji objala a řekla jí, že na ty hory ať klidně jede, ale ať už nikdy v noci nikam nechodí. Ema nechtěla přistoupit, ale nakonec se dohodly tak, že Ema může chodit za Klárou i na čochy, ale musí to vždy předem oznámit.

Ela a Any

27. prosince 2012 v 14:33 | Izí
Ve jedné vesnici na jihu Moravy úplně u hranic se Slovenskem žijí dvě kamarádky Anežka a Eliška. Nejsou zase takové velké kamarádky, ale jelikož v jejich vesničce je asi okolo šedesáti obyvatel, tak na sebe tak trošku zbyly. V jejich vesničce jsou spíše staší lidi a důchodci. Taky se tam v loňském roce narodili dvoujčátka Kuba a Michal a holčička Jůlinka. Holky byli šťastné, že už nejsou nejmladší. V jejich čtrnácti letech by bylo dost divné kdyby je všichni považovali za miminka celé vesnice Smějící se.
Jejich den probýhal asi takto: ráno měly sraz na návsi, šly společně na autobus, jely spolu do školy, mučily se tam šest hodin a jely zpět do své vesničky, od autobusu šly rovnou domů, hodily tašky za dveře a utíkaly zase na náves, kde se odpoledne scházely, měli takové pravidlo, ta co přišla později musela té druhé lízátko v místní večerce, potom byli venku až tak do sedmi, aby se stihly napsat domácí úkoly než se vrátí jejich rodiče z práce. Takto probíhal jejich každý den.
Jednoho odpoledne, když Anežka došla na náves začala se radovat, že dnes bude kupovat lízátko Eliška. Bylo právě tři hodiny odpoledne. Eliška pořád nešla. Bylo půl čtvrté a ona pořád nikde. Anežka si dělala starosti, a proto se jí vydala ve čřičtvrtě hledet.
Došla k jejímu domu až na samý konec vesnice. Nestačila se divit. Vrata byly otevřené a zámek vypáčený. Anežka dostala strach bála se jít dovnitř. Ale kvůli Elišce svůj strach překonala. Klepala se od konečků prstů na nohách až po poslední vlas na hlavě. Vešla na dvůr. A co neviděla. Slepičí kurník byl otevřený. Všechny slepice utekly až na jednu, která si vesele zobala zrní, které tam našla ještě z rána. Anežka potřebovala Elišku najít. Šla tedy dál. Najednou slyšela nějaké křiky. Vycházely zevnitř. Patrně někde od obýváků. Anežka se strachem vyběhla schody. Když viděla nepořádek a všude rozházené věci zděsila se. Bez rozmyšlení zařvala: "Je tu někdo?" a ozvalo se "Teď už né, teda...ano jsem tu já, pojď mi otevřít". "Kde, že jsi?". "Tady v komoře.....Anýýýýý pojď mi pomoct prosíííím!". Anežka utíkala ke komoře. Zatáhla za kliku, ale bylo zamknuto a klíč nikde. "Tady neni klíč!". "Podívej se někde na zem, slyšela jsem ho cinknout!" Anežka našla klíč a rychle otevřela. V koutě seděla Eliška s modrákem na čele a ubrečenýma očima. Anežka si bez rozmyšlení sedla k Elišce, objala ji a začala ji utěšovat.
Po chvíli ji to nedalo a zeptala se "Eli co se tady stalo?" Eliška se rozvykládala o tom jak přišla domů, všude bylo otevřeno a když vešla do obýváku viděla cizího chlapa jak se jim hrabe v šuplících. "Ty hajzle! Co děláš?" zařvala na něj. On se na ni otočil, chytl ji a hodil jí do komory tak, že se narazila hlavou přímo na roh od krabice s bramborama. Pár minut potom zloděj odešel. Pak už Ela jen čekala než někdo příjde.
Obě se shodly na tom, že musí zavolat policii. Policajti přijeli po deseti minutách. jelikož si Eliška pamatovala jak vypadal popsala jim ho. Přesně věděli o koho jde. "Je to známá firma. " prohlásil jeden z policistů. Když policisté odcházeli potkali se u vrat s Eliščinýma rodičema. Řekli jim, že mají statečnou dceru, ale že nemají čas jim to dále vysvětlit. Anežka odešla domů a Elišku čekalo dlouhé vysvětlení rodičům
Zloděj se našel hned dva dny po tom a ukázalo se, že to byla jeho devátá vloupačka. Nyní, ale sedí ve vězení a všichni doufají, že desátá nebude. A co slepice, Ty se vrátily ještě ten večer. Patrně měli hlad.
Doufám, že Vám tento příběh líbí. Jestli ano budou další. Usmívající se
 
 

Reklama